VOZKOVÉ - FORMANI
- ČLÁNEK KE STAŽENÍ ZDE ,
OBRÁZEK KE STAŽENÍ:
Ze sborníku "Památník
sjezdu rodáků, příslušníků, býv. učitelů a všech příznivců 24. a
25. května 1931 obce DŘEVĚNICE" str.20-23
Josef Jíra:
Vozkové.
Nynější státní silnice nazývala se dříve slezskou, též vratislavskou, podle staré stezky (cesty), po vystavění pak silnicí královskou, císařskou, též poštovní. Silniční správa uvádí ji jménem boleslavsko-trutnovská, jež má dva díly: Boleslav - Horní Bousov a Úlibice - Trutnov. Druhý díl prochází na jihu katastrem obce Dřevěnice v délce asi 2 km. Díl ten znám je pode jménem "Na špici", kde je křižovatka prastaré cesty z Dřevěnice do Lužan a kde část její k mlýnu Luckému zanikla při stavbě silnice okresní. Na patnících rozpoložených po celé státní silnici čteme čísla 18, 19 km a mezi nimi 18.2, 18.4, 18.6, 18.8, jež udávají délku silnice od Boleslavě. Poněvadž je díl od pirámu v Ulibicích do Horního Bousova 25 km dlouhý, je společný se silnicí litomyšlsko-rumburskou, (též moravsko-saskou zvanou), označenou zelenými pásy; nutno vždy 25 km přičísti, aby zjištěna byla skutečná vzdálenost z Boleslavě.
Silnice státní má pro historii obce Dřevěnice zajímavost historickou. Byla a jest opět významnou obchodní tepnou, nyní hlavně turistickou, mezi Prahou a Krkonošemi. K účelu tomu však stavěna nebyla.
Podle písemných zpráv byl stav cest na panstích všude bídný. Před válkou sedmiletou silnic v pravém slova smyslu (t. j. silnic dlážděných a nad okolí povýšených s mosty a příkopy) nebylo. Bylo nutno z příčin vojenských spojiti Prahu s Vratislavou, jež byla hlavním městem zemí koruny české. Se stavbou silnice se také roku 1755 na Novopacku začalo. Doba válek pruských a francouzských stavbu přerušila. Teprve roku 1812 došlo ke stavbě silnice mezi Novou Pakou a Jičínem, aby se mohly ubírati po ní vedle sebe nebo proti sobě dvě vojenské tlupy. Náklad hrazen ze zemského silničního fondu, panstvími a městy. Panství kumburské přispělo roku 1812 5054 zl 47 kr na část z Jičína do Nové Paky. Dlažební kámen dodával čedičový lom na Stavě. Šířka silnice stanovena 5 sáhy t. j. 9.5 m, vozovky 6.32; příkopů 1.58 m.
Po ukončení stavby roku 1816 prošlo a projelo po nové silnici mnoho vojsk (1813,1850, 1866) významných osobností, národní gardy (1848). Jezdily tudy poštovní vozy, jichž postilioni troubívali: "Jede, jede, poštovský panáček".
Ze státní silnice vyvinula se obchodní cesta. Byla to vlastně naše první dráha se stanicemi, po níž projížděli vozkové, zvaní všeobecně formani. Část života na státní silnici jsem sebou i prožil.
Nejvíce vozků jezdilo po císařské silnici po vystavění železnice pardubicko-liberecké 1858, na níž byla stanice Horka nejvýznamnější stanicí celých severovýchodních Čech. Silniční ruch ten potrval až od roku 1872-75, kdy převzala dopravu též nová dráha chlumecko-poříčská.
Před vystavěním drah těch jezdilo se po silnici do Rokytnice, Jilemnice, Vrchlabí, Pruska, Trutnova,Prahy,(přes Jičín)Vídně,(přes Úlibice). Vozilo se plátno, bavlna, osadnické zboží, víno. Jízda do Prahy a zpět s jednodenním pobytem trvala 5 dní, do Vídně 11-12 dní.
Vozkové byli lidé otužlí, osmahlí. Mluvili česky i německy. Nosili černý, široký klobouk se stříbrnými nebo černými střapci, pod kloboukem černou čepičku, kterou zakrývali v zimě uši a kterou ani v hospodě nesmekli. Pruhovanou vestu zdobily velké mosazné knoflíky. Černé koženky - jelenice - sahaly po kolena; dlouhé punčochy zakrývaly celou nohu. Přehrnuté holínky bylo možno natáhnouti přes stehna. V krutých zimách dávali do bot slámu. Dlouhý kožich býval na zádech zdoben tulipánem. V létě nosili vozkové jen plátěné modré kazajky. V širokém koženém opasku ukládal majetník povozu, který míval často i kočího, v tašce peníze a dopisy. K výstroji náležely dýmčička - ohýbačka, pružný bič, jímž vozka dovedně práskal, příjezd svůj tak hospodským oznamuje.
V těžkém nákladním voze zapřaženy byly 1 - 3 páry silných koní, často hřebců s dlouhými hřívami a ocasy. Podsední (levý) nejspolehlivější kůň nosil často sedlo; odtud jméno "podsední". Veliký chomout zdobila jezevčí kožešina. Náruční kůň (pravý) měl na chomoutu třasnatou látku (vytírku). Jinak zdobeny byly ještě chomouty i ostatní postroj (postranice, ohlavy) mosaznými kroužky, cváčky a j. cetkami.
Vůz měl kola se 4 - 6 ocelovými (1 coul t. j. 2.5 cm) ráfy. Na "fasuňku" měl slaměnou nebo lýkovou rohožku, na ní plachtu vzádu shrnutou a provazem připevněnou, v předu "šejtroch", kde sedával vozka s psíkem. Pod vozem visela "pryčna" se senem, nutnými podkovami, podkováčky, kleštěmi a kladívkem. Po boku vozu visívalo sýto, putna, v proutěném pytlíku válcovitá svítilna a vzadu vozu kolomaznice. Vůz míval dvě brzdy. Vozka často povoz při jízdě obcházel.
Zájezdní hospody byla výstavná rázovitá stavení. Za nimi byly prostranné konírny, kde bylo možno umístiti až 40 koní. Tam spali čeledínové na slámě. Majitelé povozů spávali v hospodě na podlaze na slámě, přikrývajíce se houněmi. Uprostřed dvora byla krytá dřevěná kůlna na 4 pilířích, pod jejíž střechou nalézala se sýpka i seník. Pod kůlnou ukrývaly se povozy. Celek uzavíraly stodoly a stáje.
Vstávalo se o jedné hodině, krmilo, hřebenovalo, kartáčovalo, aby se mohlo po třetí hodině jeti dále. Proto hleděl každý vozka, aby byl mezi 7. -8. hodinou večerní "na hospodě". Platívalo se z konírny za jednoho koně l0 krejcarů, z čehož dostal hospodský 5 krejcarů, podomek též 5 krejcarů. Otýpka sena se platila též 5 krejcarů, čtvrtka ovsa 8 - 9 krejcarů. Kdo nezůstával přes noc v hospodě, krmil před hospodou ovsem, řezankou a senem, jež dával do žlábku (jeslí) a napájel vodou v putynkách.
Živo jako v úle bylo v prostranné šenkovně, kde se majetníci povozů scházeli, aby si pochutnali na vepřové pečeni (25 - 30 krejcarů porce), řízném podkvasném pivě (holba za 9 krejcarů) i sladkohořké. Zájezdní hospoda na Špici (u Roudných, později u Vitvarů), rázovitá stavba, byla významnou stanicí v podhoří (vystavěl Jan Roudný r. 1838). Zde scházeli se v neděli i četní návštěvníci ze Dřevěnice a okolí, aby se pobavili hrou v kuželky. Nestačila. Vystavěn i protější hostinec Štálův Janem Roudným r. 1839.
Ze Špice brali si vozkové přípřež ke kostelíčku (platilo se 60 krejcarů), na Újezd (1.30 zl.), k soše sv. Mikuláše na Vlkově (1.50 zl.). Mýtné vybíralo se teprve na Ujezdě nebo na Vlkově;platilo se do roku 1899 z jednoho zapřaženého koně 4 krejcary, pěšího 2 krejcary.
Výstavbou železnic povoznictví utrpělo, jak o tom svědčí verše na obrázku v hostinci u Štálů na Špici.